Stupeň ochrany pracovních rukavic proti tepelným rizikům, tedy vůči teplu a ohni, je vymezen nornou ČSN EN 407. Podle této normy pak rozlišujeme 6 základních rizik.
Odolnost vůči hoření
Pracovní rukavice jsou v tomto případě testovány tak, že jsou po dobu od 5 do 15 sekund vystaveny plameni. Následně je změřena doba, po kterou samovolně hoří, poté se ještě měří žhnutí po odsunutí plamene mimo dosah rukavic. Zde pak dochází na další dělení do 4 tříd podle toho, jak dlouho probíhá hoření plamenem a žhnutí.
Kontaktní teplo
Kontaktní teplota může činit 100 až 500 stupňů, a i zde se můžeme setkat do dělení na 4 základní třídy. Hlavním ukazatelem je v tomto případě doba, za kterou je dosaženo prahu bolestivosti. Při testování stupně odolnosti vůči kontaktnímu teplu se využívá ve většině případů dlaňová část pracovní rukavice.
Konvekční teplo
Konvekční teplo je veličina, podle které se pracovní rukavice rozdělují dle stupně ochrany vůči teplotě prostředí. Konkrétně se tu určuje takzvaný index prostupu tepla ve vteřinách, a to tak, že vzorek materiálu se testuje v určité vzdálenosti od plamene, než dosáhne teploty 24 stupňů Celsia.
Radiační teplo
Radiační, neboli sálavé teplo, bývá většinou součástí konvekčního tepla a je pro ně typický směrový efekt, který je také testován, obvykle pro změnu na hřbetu pracovních rukavic. Podle zjištěných dat jsou rukavice zařazeny do jedné ze čtyř podskupin.
Kapky roztaveného kovu
Dále se zjišťuje také odolnost materiálů pracovních rukavic proti dopadajícím roztaveným kapkám kovu. Teplota by po kontaktu žhavého kovu s materiálem neměla přesáhnout 40 stupňů Celsia, což je ještě únosná teplota pro lidskou ruku.
Větší množství roztaveného kovu
Poslední důležitou tepelnou zkouškou pracovních rukavic, kterou si zmíníme, je test schopnosti nezačít hořet ani při kontaktu s větší hmotou roztaveného kovu. Nejen, že by nemělo dojít ke vznícení, ale zároveň se sleduje, zda tav nepronikne materiálem.
